Co to je? Už jste někdy tento celkem podivný výraz slyšeli?
Asi ne, v češtině bychom použili trochu jinou formulaci, ale jedná se o doslovný překlad šicí výzvy pro měsíc duben s názvem „Selfless Sewing“. Co to znamená?
Že si v dubnu najdeme čas na šití pro někoho jiného, než pro sebe.
Anebo šijete pro druhé běžně? Já se tedy přiznám, že ne. Hlavním důvodem je nedostatek času, nestíhám šít ani pro sebe vše, co bych si přála. A druhým, možná ve skutečnosti ještě významnějším důvodem je takový nějaký vnitřní strach ze selhání. Že se projekt nepovede, že nebude správně sedět, že se nebude uživateli líbit. Při šití sama pro sebe přesně vím, co se mi líbí, jaký styl mi sluší, jakou mám velikost, jaké úpravy střihu musím dělat (a i tak se někdy stane, že výsledek neodpovídá očekáváním). Ovšem při šití pro někoho jiného jsou tohle všechno věci buď úplně neznámé, nebo jen minimálně odzkoušené, a z toho pramení určitý respekt a obavy. Přesto jsem samozřejmě v průběhu let pár desítek modelů, zejména pro členy rodiny, ušila. O tom ale až někdy jindy.
Teď bych vám chtěla přiblížit podstatu dubnové výzvy #selflesssewing, která koluje na sociálních sítích, zejména na Instagramu a má tam už pořádnou nálož příspěvků. A další jistě přibudou po skončení měsíce.
Účastníci výzvy průběžně po týdnech dávají v různých formách na IG, FB či YouTube své příspěvky.
V prvním týdnu sdílejí své plány, pro koho budou šít, podle jakého střihu, z jaké látky, jak to začlení do svých činností, zda v dubnu úplně vynechají šití pro sebe nebo ho částečně omezí, aby stihli obojí. Svými nápady a návrhy se vzájemně inspirují.
Druhý týden je zaměřen na překážky a jak s nimi kdo nakládá. Většina zúčastněných má stejné pocity, jako jsem popsala výše:
- bude se příjemci můj výrobek líbit?
- bude sedět střih?
- budu umět střih upravit, když sedět nebude?
Ve třetím týdnu se probírá, jak projekt postupuje, jestli už je něco hotové, jestli to třeba jde nad očekávání dobře nebo naopak proběhla nějaká ta katastrofa;-)
Čtvrtý týden je označen sloganem „extra míle“, což je v angličtině ustálené označení pro situaci, kdy člověk vynaloží více úsilí, než od sebe původně očekával, udělá něco navíc. Většinou pokud šijeme pro někoho jiného, tak jsme pečlivější. Při šití pro sebe možná sem tam něco odflákneme, zpravidla to, co není zvenčí vidět. Z rubu se nějaká ta nerovnost nebo chybka ztratí, však co, nikdo se koukat nebude. Často šijeme rychle, aby už to bylo hotové a dalo se to nosit, případně ať se můžeme vrhnout na další projekt. Když ale šijeme pro někoho jiného, tak počítáme s tím, že příjemce model uvidí ze všech stran a nechceme si trhnout ostudu. Takže si dáme záležet na tom, aby švy byly rovné, možná si pohrajeme dokonce i s francouzskými švy. Knoflíkové dírky pro jistotu přeměříme třikrát. Šikmý proužek vypářeme a našijeme znovu, na dvou místech nám to z rubu uteklo… Poznáváte se v tom? A víte, co se může stát? Překvapivě se může stát, že se nám tato pečlivost zalíbí a začneme šít pomaleji a pozorněji i pro sebe.
Celá výzva pak končí 30. dubna, kdy se prezentují hotové produkty, probírá se, co se podařilo, co se naopak nepovedlo, jak hotový model hodnotili jeho příjemci.
A my si uvědomíme, že jsme si možná při šití párkrát sáhli až na dno, chtěli to opakovaně vzdát, ale vytrvali. A radost, kterou naše práce přinesla, za to stála. Takže označení „nesobecké šití“ je nakonec zcela výstižné.
Pokud vás tento článek inspiroval udělat si takový měsíc šití pro jiné, a vůbec to nemusí být jen v dubnu, napište o tom dolů do komentářů. Možná budete i vy inspirací pro ostatní.