Páteční poděkování a moje cesta k Ottobre

Páteční poděkování a moje cesta k Ottobre

Nechtěně jsem zase měla trochu výluku s příspěvky na blog, většinou se snažím přidávat něco nového v páteční večery, ale teď už mi to pár týdnů moc nejde.

A trochu za to můžete i vy, a to v tom nejlepším slova smyslu.

Protože mě moc hezky zaměstnáváte. V poslední době jste mě zavalily objednávkami na časopis Ottobre a já jsem za to vážně moc vděčná a ráda bych Vám poděkovala. Vím, že blog určitě nečtou všechny zákaznice, takže poděkování se dostane jen k části z nich, přesto bych opravdu ze srdce ráda vyjádřila svou vděčnost.

To, že jsem dostala příležitost zprostředkovat místnímu trhu skvělý šicí časopis, je sen, který jsem si ani nestihla vysnít, a už se uskutečnil. Některé z Vás možná znají mou cestu, ale dnes večer mi impulsívně přišla myšlenka, že pro ty ostatní, které to zajímá a ten začátek neznají, bych to možná mohla napsat. Nejsem člověk, který moc sdílí své soukromí, vlastně ho nesdílím vůbec, takže sepsat „můj příběh“ je pro mne dost velké vystoupení z komfortní zóny. Tak musím psát rychle, než si to rozmyslím

Takže, jak jsem se vůbec dostala k Ottobre. Asi je znát z mých příspěvků tady nebo na Instagramu, že Ottobre pro mne není jen předmět podnikání, byznys, ale je to srdeční záležitost.

A dostala jsem se k tomu vlastně náhodou. A tato náhoda odráží v podstatě celý můj životní příběh. I když jsem Kozoroh, a tedy podle všech horoskopů jsem cílevědomý člověk, tak v reálu se nějak extrémně aktivně za ničím neženu, ale když se naskytne nějaká příležitost, tak mám odvahu po ní sáhnout. A ono z toho něco vznikne. Takto vznikla moje vyšívací kariéra, o které snad napíšu někdy časem, a takto vznikl i mé aktuálně 12leté „manželství“ s Ottobre.

Před těmi 12 lety, kdy jsem byla na rodičovské dovolené a šila hlavně pro svou dceru, se na jedné šicí diskusi na Dámě objevily příspěvky s fotografiemi modelů šitých podle Ottobre. Tehdy jsem o existenci časopisu už věděla od své italské vyšívací kamarádky (internet je mocný a přátelství přes koníčky nezná hranic), ale neměla jsem vyloženě impuls po časopisu nějak zvlášť pást. Nicméně ty fotografie modelů na Dámě mě navnadily, tak jsem zagooglila a spolu s kamarádkou, kterou znáte z batani.cz jsme si pár časopisů na zkoušku objednaly. Obě jsme tehdy šily pro naše holčičky a časopis nás nadchl.

Já měla v té době více než dvacetiletou zkušenost s Burdou, podle které jsem šila už od základní školy. Burda byla samozřejmě super, jen tedy občas něco nesedělo, ale to bylo určitě vinou špatného měření a volby neadekvátní velikosti. Nicméně když mi pak neseděly modely ani na tu dvouletou holčičku (triko, které stěží sahalo do pasu, zato rukávy visely až ke kolenům), došlo mi po letech, že možná nebyla závada vždycky na mém přijímači.

A do tohoho rozpoložení přišlo ultradrahé Ottobre, jehož cenu jsem doma tajila, protože při tehdejším rodičáku bych pro to těžko našla opodstatnění. Jenže najednou šití fungovalo. Střihová příloha byla jednodušší a přehlednější. Nic nebylo krátké nebo moc dlouhé, nikde centimetry nechyběly ani nepřebývaly. Všechno sedělo. Modely v časopisech byly inspirativní, a tak odlišné od modelů v Burdě. Pestřejší, barevnější, nápaditější, přitom jednodušší. Originální. Jiné.

Z první objednávky čtyřech časopisů byl k dispozici kompletní šatník pro dceru (a pár bonusových dospěláckých modelů pro mne). Měla jsem střihy na trička, tepláky, šaty, mikiny, bundy, plavky, čepice – prostě všechno, co jsem aktuálně potřebovala, a navíc ve škále velikostí dostačující i pro další roky. A hlavně jsem po pár ušitých modelech zjistila, že se na střihy můžu opravdu spolehnout, že se nemusím bát stříhnout do látky, že to třeba nedopadne. Všechno to dopadlo dobře.

A do toho přišla zpráva od  výše zmíněné maminky, spoluúčastnice diskuse na Dámě, prezentující úžasné modely z Ottobre šité pro svou dceru. Jestli prý nechci vzít dealerství Ottobre pro ČR. Že ji z Finska oslovili, protože na blogu narazili na její fotografie modelů, ale ona se na to necítí se svou angličtinou a celkové má jiné plány.

TAK JSEM TO VZALA.

A přesně takhle to vzniklo. Nechtěně, samo, nijak jsem se za tím nehnala, jen jsem se chopila příležitosti, když přišla.

Je to 12 let, občas mi to přijde jako včera, občas jako celá věčnost, když vidím fotografie dětí mých zákaznic, pro které začínaly šít oblečky ve velikostech 92-98 a teď jsou z nich puberťáci. Nebo když vidím za ty roky součet objednávek v e-shopu i na Fler nebo neuvěřitelně dlouhý seznam zákazníků, který se stále rozrůstá. Kdybychom se všichni sešli na mém oblíbeném hokeji, tak zaplníme celý stadion!

Bývá zvykem děkovat při příležitosti nějakého výročí. V Americe se děkuje při Díkůvzdání. A já bych Vám chtěla poděkovat dnes. A vlastně k tomu mám taky zvláštní příležitost, ač původně tento text vůbec nebyl takto plánovaný. Ale ono to tak nějak zrovna vyšlo, že právě dnešním dnem končím svou více než dvacetiletou éru sezení na dvou židlích.

Od roku 2000 jsem podnikala při zaměstnání, nejdřív se to týkalo jen tvorby výšivek, pak se přidal e-shop s Ottobre. Co taková kombinace podnikání a normální práce obnášela a jak náročné to spolu s běžným rodičovským životem často bylo, to by bylo na další článek. Každopádně od zítřka (no, spíš od pondělka;-) se budu plně věnovat jenom e-shopu a aktivitám s ním spojeným. Dílem se těším, že už nebudu balíčky chystat o půlnoci a řešit, zda po práci stihnu s vyplazeným jazykem před zavíračkou objet poštu i Zásilkovnu a že budu mít na všechno víc času. A dílem jsem z takové změny nesvá, protože je to prostě konec jedné životní etapy.

Ale každý konec je začátek něco jiného. Tak si dovolím popřát „Good Luck to Me“. A těším se na vás a vaše objednávky. Doufám, že mě v tom nenecháte!

4 komentáře: „Páteční poděkování a moje cesta k Ottobre

  1. No tedy!!! To jsou věci!!! Se zpožděním, ale přesto upřímně přeju mnoho zdaru, spoustu sil, hodně zákaznic a neutuchající nadšení! My děkujeme Vám za zprostředkovávání časopisu i jejich obsahu v článcích na blogu!
    Markéta

    P.S. A to by mě tedy zajímalo, kam teď budete nosit všechna ta trička…😉

    1. No teda!!! To je dotaz, který je naprosto namístě!! Děkuju! Vy mne chápete! Jakože to byl fakt legitimní důvod, proč jsem odchod na volnou nohu odkládala několik let. Moje nejbližší kamarádka potvrdí, že jsem hodně řešila, kam to svoje oblečení a všechny ty barevné kabelky pak budu nosit. A když se aktuálně hned po mém odchodu z práce objevila nabídka na částečný úvazek, tak jsem to hodně řešila a za jeden z benefitů jsem považovala, že budu mít „kam vyvenčit trička a kabelky“;-) Takže momentálně je teda venčím při svých cestách na poštu a na Zásilkovnu;-) Není to bůhvíco a realita je taková, že první „freelance“ měsíc byl docela bohatý na objednávky, tak vlastně na nic jiného, než na vychystávání zásilek a cesty na poštu nebyl čas. A co bude dál, to se uvidí. Třeba si přes léto odpočinu a zjistím, že osamocenost samostatného podnikání nedávám a zase se vrátím do pracovního procesu. Uvidím. Ale fakt mě potěšilo, že máte stejný náhled, takže moc děkuju za příspěvek, i za to, že čtete!

      1. Milá Patti,
        to je báječné, jak některé švadlenky řeší stejné “problémy”! Já jsem pro změnu na rodičovské, moc toho teď neunosím, ale přece jen, aspoň teď v tomhle ročním období, běží člověk v něčem jiném ráno do školky, v něčem jiném v poledne tamtéž a v něčem už naprosto odlišném odpoledne na hřiště a do přírody. Jenže to jsem ještě pořád ve městě, ale za pár týdnů se přestěhujeme na venkov a to už neunosím asi vůbec nic, obzvlášť v zimě. A tak nějak bezradně prohlížím své nadměrné zásoby látek, ráda bych si něco ušila, ale pak si to vždycky rozmyslím, protože si zodpovědně odpovím na otázku: “A kam to budeš nosit? Veverkám v lese je to naprosto šumák!” Trochu vkládám naději do návratu do práce, ale musím přiznat ještě něco dalšího. Když jsem vyklízela po dvou porodech skříně narvané oblečením, do něhož už bych se asi nikdy nenasoukala, dost jsem se divila, jaké kousky jsem si našila, některé jsem si vůbec nepamatovala! A naopak u jiných jsem věděla naprosto přesně, že jsem je měla na sobě maximálně jednou. Pak přešla sezóna, na další jsem se zásobila jinými látkami a spousta oblečení skončila v propadlišti bezedných skříní. I já jsem si pak kladla otázku: “Jak moc triček (šatů, sukní, kalhot…) je už příliš moc?” Můj muž mi před časem poslal vtip: na skupinové terapii promlouvá žena se ztrhanou tváří: “Jmenuji se Vlaďka a už týden jsem si nekoupila žádnou látku…” Trochu se obávám, že mi to přestává připadat vtipné😉 Máme náročný koníček!
        Věřím, že aspoň přes léto na svých pochůzkách budete moct unosit velkou část svého šatníku, držím Vám palce, ať najdete správný balanc mezi osamělým podnikáním a kolektivním pracovním procesem, a těším se na Vaše další články s inspirací a zajímavými postřehy! Mějte se hezky.
        Markéta

        1. Já tomu tak strašně rozumím! Prožila jsem úplně to samé na rodičovské. Téměř jsem přestala šít, a dokonce jsem následně i přestala kupovat látky! (sama tomu teď nemůžu uvěřit, že jsem to dokázala;-) Předtím jsem byla zvyklá šít halenky a šaty a kostýmky, něco speciálního, originálního, a pak najednou na procházky s kočárkem nebo na hřiště to ani nemělo cenu se s tím šít, triko a džíny stačí a hlavně toho není potřeba tolik. Po návratu do práce po rodičovské přišla dost krize, halenky a kostýmky už byly passé, džíny a těch pár triček zase nestačilo a musím říct, že jsem se v tom dost vymáchala, když jsem zoufale točila těch pár dostupných kousků oblečení pořád dokola, na ušití nových nebyl v tom blázinci čas a nakupovat oblečení jsem vlastně neuměla. A stejně jako u vás – skříně plné oblečení, které už se nedalo nosit, ať kvůli velikosti nebo stylu. Takže přesně vím, o čem mluvíte. No a teď je zpátky situace, kdy to není kam nosit, a látek jsou plné komody a skříně, protože nabídka v e-shopech je tak bohata a neodolatelná… Občas pošlu dál nějakou látku, která už mě neoslovuje nebo vím, že ji v nejbližší době nevyužiju, ale nakupování je teda mnohem větší radost, než prodávání;-)
          Každopádně díky za příspěvek, a hlavně ať se Vám na venkově líbí. Třeba se ukáže, že si tamní veverky potrpí na haute couture a ještě se kvůli nim budete muset stajlovat víc než do města!;-)
          Ať se Vám daří a nezanevřete na šití.
          Jana

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *